Teambuilding, degustace, litry vína a se šéfem v posteli

11. 06. 2018
Teambuilding, degustace, litry vína a se šéfem v posteli

No, nazdar. Mam dvě oblíbený písničky. V jednej se zpívá: “..v žilách víc vína než krve” a v tej druhej zase: “vypil sem toho, no, právě tolik, že bych to sotva přeplaval”. A myslim, že takhle se my, co máme to štěstí, že jsme součástí týmu dejsivino.cz, budeme cejtit ještě dlouho. Náš hodnej a velkorysej šéf a majitel tohohle skvělýho e-shopu nás totiž pozval na teambuilding a fakt to stálo za to.

Kdo tam byl? Tak byla tam Iveta, já, Pavel, Petr… Jasný? Kdo neví, ten si dá facku a podívá se sem, a já vám teď řeknu, kdo tam teda doopravdy byl. Byl tam Tom – náš král, Peťa, já, Dejv a Markétka. A aby bylo jasno, neseřazuju podle oblíbenosti, ale podle toho, kdo se v jakej čas dostavil k autu. Takže na ty poslední dva jsme museli čekat, žejo, a Janička tam byla taky, ta se k nám připojila až na místě.

Sranda začala už po cestě. Na to, že jsem nováček a že jsem před víkendem znala jenom Toma, mě až překvapivě mile všichni vzali mezi sebe a nikdo mě nešikanoval, což bylo hezký. Zpívali jsme si, nutno podotknout, že ne úplně hezky, a ten chudák Tom za volantem to celou dobu trpěl. Jako by nestačilo, že jsme všichni trpěli tim, že jedeme po D1. On to ale celý parádně přežil a ještě nás potom vzal na oběd. Jídlo jsme si dali v nejlepším steakhousu, v jakým jsem kdy v UH byla (což si troufam takhle hodnotit asi hlavně proto, že o jinej jsem tam ani nezavadila), a jestli tam někdy pojedete, panebože, běžte sem. Tak dobrý maso jsem dlouho neměla. Možná nikdy.

Po obědě jsme se vydali k našemu prvnímu cíli, a to k rodinnýmu vinařství Rochůz. Milá slečna Peťa pro nás dokonce přijela, protože jsme se po obědě už nevešli do jednoho auta, a to ne proto, že bysme se tak nacpali, ale proto, že už nás bylo o jednoho víc (a ještě k tomu jsme se tak nacpali). Dojeli jsme do rozkošnýho domečku, kde jsme se rychlostí blesku ubytovali a potom jsme vyrazili na prohlídku vinice a na degustaci. Takže JEŽIŠMARJA, to bylo všechno tak nádherný, že mě z toho málem šmejklo. V nejbližší době se dočkáme i fotek, který jsme tam pořídili, a že jich bylo.

U Rochůze jsou machři přes bílý vína, a to tak moc, že i já, která jsem na červený, jsem z nich byla úplně vyplesklá. A hlavně, ta vůně! Teda myslim ten buket samozřejmě… nádhera! Fakt se nenašlo ani jedno, který by mi nechutnalo. Ňam! A co je nejlepší? Na Slevomatu teď běží akce, díky kterej si můžete pořídit tyhle dobrý lahvinky za mega boží cenu. A to byste museli bejt čistý blázni, abyste si je pořídit nechtěli, viď. Vlastní duší doporučuju. Dejte si. Všechno je tam vyráběný s láskou a dělá to celý fakt jedna jediná rodina. V budoucnu se ale možná do nějakejch pomocnejch prací zapojíme i my, protože jsme se o to všichni vehementně hlásili. Nevíme ale, jestli nás Tom pustí. Každopádně byla to bomba a MOC děkujeme.

Večer jsme seděli na zahradě u toho krásnýho baráčku, poslouchali jsme zvuky přírody a měli jsme se krásně. Někteří z nás teda odpadli už kolem devátý, nebo kolik bylo, ale zbytek držel. Když už se zavíraly oči i mně, došla jsem nahoru do malýho roztomilýho pokojíčku a otevřeným oknem jsem ze zahrady zaslechla rozhořčenýho Toma: “Teda, ta blogerka mě ale zklamala. Sem čekal, že vydrží víc.” Chtěla jsem se rozčílit, ale neměla jsem energii, a tak jsem jenom vyčerpaně usnula.

V sobotu ráno jsme posnídali opět na zahradě, přičemž některým z nás nebylo zrovna do skoku. Jmenovat nebudu, ale já to nebyla. Heč. Někteří z nás dokonce trpěli lehkými výpadky paměti, a to jsem taky já nebyla. Heč heč. Po dopolední siestě jsme se vydali na cestu. Že nevíte, kam jsme jeli? Do Beef & Beer, protože tam jsme dlouho nebyli, naposled v pátek. Zase jsme královsky poobědvali, abysme měli sílu na naší další štaci. Jo a ještě jsem pánum ze steakhousu v nějakým burgerovým opojení slíbila, že jim napíšu hodnocení ve verších. Tak nebojte, myslim na to.

Potom nás čekala naprostá pecka v podobě vinařství Dvůr pod Starýma Horama, kde jsme trávili další den. Ujal se nás fešnej mladík, a to tak fešnej, že vám můžu říct, nebejt já na ty starý… no nic. Tenhle fešnej mladík nás společně se svým neméně fešným taťkou, panem majitelem, proved vinařstvím. Pan majitel ke všemu podával skvělej výklad a všechny nás bavil. Pak nás ale smích přešel a začala vážnější část. Vážnější část jménem degustace.

Připravili si tu pro nás 20 vzorků, slovy dvacet, čísly 20, zkrátka fakt ježišmarja dvacet. Náročný to bylo, ale jak říkam, někdo to dělat musí. Mně bylo samozřejmě líto vylejvat zbytek vína, takže jsem se snažila všechno pít a k tomu si dělat odborný poznámky. Jak odborný byly, to můžete vidět tady. Asi se začnu živit someliérstvím.

Tom se neobtěžoval zbytečnejma zápiskama, prostě jenom vína známkoval jako ve škole, ale my ostatní, my jsme poctivě zapisovali. Moje poznámky najdete v odkazu vejš, z těch ostatních namátkou:

  • “Lehké víno, dá se pít celý den.”

  • “Dobrý, dá se pít večer.”

  • “Ostatní chválí, já nevím, co si myslet.”

  • “Možná mam jenom hlad, ale v buketu cejtim klobásu.”

No, nakonec jsme to všichni krásně zvládli a za mě teda rozhodně vedou červený, zvlášť jedno, který doteď nevim, jak se jmenuje. Dornfelder? Feldonfer? Nějak tak. Prostě červený a nejlepší, chtěla bych ho domu asi tak 104453452 láhví. Vlastně si docela dobře dovedu představit, že si z těch láhví postavim domeček a v tom budu žít. A to je nápad!

Tim naše srandička v tomhle vinařství ale nekončila. Dali jsme si večeři a pak jsme se přesunuli do vířivky. Všichni, ano, opravdu všichni kromě mě měli plavky, protože četli nějakou zprávu od Toma, kterou si myslim, že mně neposlal. V tej zprávě se totiž psala taková věc, něco jako: “Vemte si plavky.” Možná to bylo šifrovaný nebo mi to fakt neposlal, každopádně já je neměla, žejo. Ale trenky a tílko, to jsem měla, to zase jo. A taky v tom šlo hupsnout do vody.

Poctivě se modlim, aby v tom wellness nebyly kamery. Protože povim vám, pohled na nás musel stát za to. A i poslech. Nejenom, že jsem tam byla naložená v pyžamu, nejenom, že někteří z nás, nebudeme jmenovat, si ty plavky svlíkli, i když je měli, my jsme k tomu přidali ještě zvukovej doprovod. Naložený v tejhle luxusní vířivce jsme totiž začali zpívat všechno od Život je jen náhoda přes Kláru až po Když jsem šeeeeeeeel z hradišťaaaaaaaaa.

Nevíme přesně, jestli to bylo tim, že Tom musel bejt zodpovědnej, aby nás v neděli dovez celý zase zpátky domu, nebo tim, že jsme spustili tenhle krásnej přenádhernej koncert, úplnou přehlídku talentů, ale tak nějak jsme ho, chudáka, z tý vířivky vyhnali. Šel si lehnout a u toho si pod fousy mumlal něco o tom, že příští rok ten teambuilding bude teda jenom za vodměnu a jestli si myslíme, že tohle má zapotřebí. To ještě nevěděl, že z logistických důvodů a skrzevá problematiku obsazenosti pokojů si k němu budu muset jít v noci lehnout i já. Mojí společnost ovšem statečně přežil a ani mě v noci neudusil polštářem, což považuju za úspěch.

V neděli ráno jsme snídali s výrazně menším množstvím energie, přičemž některým z nás opět nebylo zrovna do skoku. Jmenovat nebudu, ale tentokrát jsem to byla i já. Heč. A pak už nás čekala zase naše oblíbená cesta po D1. Kdyby dal někdo vedle sebe dvě videa, první z cesty tam a druhý z cesty zpátky, myslim, že by se pobavil. Tam plný elánu, nadšení a energie, jak si zpíváme, zpátky spící těla bez duší se zakloněnejma hlavama a colou v ruce, jak se tváříme jak v posledním tažení. Radost pohledět. Ale náš Tom měl aspoň klid na řízení, žejo. Dojeli jsme díkybohu bez nehod i bez jiných nehod, který by se mohly stát, ale nestaly. Takže dobrý. Sláva, nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu.

SPECIÁLNÍ PODĚKOVÁNÍ: Jménem celýho týmu (aspoň myslim, pokud někdo nesouhlasí, ať se ozve a v klidu a tichosti to vyřešíme někde mimo, ať to nevypadá blbě tady) bych chtěla poděkovat Tomovi, Tomovi, Tomovi a ještě vlastně Tomovi. Tyjo, málem bych zapomněla, že chci poděkovat hlavně Tomovi. DÍKY, DĚKUJEME, DANKEŠÉN, HVALA LJEPA, TENK JŮ, GRÁCIJAS atd. Fakt to byl mega giga ultra boží víkend, na kterej budeme všichni dlouho vzpomínat (přesnější řečeno tak dlouho, dokud nás neveme na další takovej). Díky skvělejm lidem z Rochůze i ze Dvora pod Starýma Horama za to, jak se o nás postarali, jako bysme byli jejich vlastní, to nás všechny dojalo.

A pak díky Pétě, Dejvovi, Markétce a Janičce (opět řazeno podle toho, jak jsem se s váma postupně seznamovala) za to, jak jsou úžasný a jak mě vzali mezi sebe. Bavíte mě! A brzy půjdem zpívat na karaoke, protože v nás dřímaj neobjevený talenty, který musí ven. Asi dáme Vínečko bílé, co myslíte?

Posílam lásku! Vaše Týna z Vína

Píšu, protože víno

Leave a Reply

All fields are required

Name:
E-mail: (Not Published)
Comment:
Type Code

Kategorie

Výrobci

Nejprodávanější produkty

Novinky

Slevy

Články v blogu